Tak záda mým intelektuálním choutkám přítrž neučinila. Až očkování (středa), odběr krve (čtvrtek) a pak naplňování mých akčních plánů. Nicméně na obzoru se objevily jiné zážitky (ve stylu vedení výletu: "Jdeme sice dál, ale zato horší cestou." :-))
Ve středu ráno, ještě s doznívající bolestí levé části zad včetně ramene, jsem si nechala na preventivce změřit tlak.
Sestra: (nevěřícně se dívá na tlakoměr)
Já: Je to trochu málo, že?
Sestra: (nevěřícně se podívá na mě) No, ještě tady sedíte...
(Bylo to 82/48, což je moje historické minimum a tak jsem ještě týž den začala po 9měsíční pauze pít kafe a vypila jsem skoro 2 litry coly, přestože naleptává zubní sklovinu...)
A pak mi pan MUDr. řekl něco o tom, že tetanovka se dává po deseti až patnácti letech a že jsem to trochu prokoučovala. To jsem myslela, že mají hlídat doktoři, když před sebou mají moje lejstra. No a tak mi sestra píchla do pravého ramene injekci a trochu mátožná jsem se odkolébala do práce. Odpoledne jsem šla na nákup a těžko jsem hledala rameno, které by mě nebolelo. Druhý den jsem na polikliniku nakráčela znovu, aby mi vzali trochu krve na vyšetření. To už jsem se v práci sotva držela na nohou. Naštěstí to byl poslední den mého pracovního týdne. Navečer jsem šla na skvělý vzdělávací seminář o tom, jak plánovat finance na velké eventy (pořádá ImpactHUB Praha a SocialBakers) a pak na pivo s Honzovými kamarády, domlouvat náš říjnový výlet za kopečky.
Můj velký plán připravit Honzovi báječný dechberoucí dort selhal na tom, že jsem prostě nebyla po těch návštěvách doktora schopná čehokoli jiného než odpočinku. V pátek jsme slavili jeho narozeniny nejdřív koupenými (ale moc dobrými) dortíky a dvěma výstavami o Karlu IV. (v Jízdárně "nedobytného" Pražského hradu - o těch policistech na každém vchodu si myslím svoje - a v Jízdárně Valdštejnského paláce) a pak rodinnou večeří v restauraci.
 |
| Před Pražským hradem to vypadá jako u vstupu do baziliky ve Florencii... Ale tady by to tak být nemuselo :-/ |
 |
| Svatovítská katedrála v době před pár sty lety. V podání Národní galerie. Pozornému oku neujde červený detail. Asi proto mi v Jízdárně Pražského hradu nebyli schopní říct, že výstava o životě Karla IV., jak jsem o ní četla, skutečně existuje. Ty dvě instituce se nemají rády. |
V sobotu brzy ráno mě Honza zavezl na vlak směr Blansko, kde jsem se potkala s Anny, Milanem a jejich třítýdenní Emičkou. Vyrazily jsme s Anny a její maminkou i na procházku. To bylo parádní, takhle si s nimi popovídat. Jsem za ten čas moc vděčná. Zvlášť, když je moje sestřička ještě v šestinedělí... Na procházce jsem došla k názoru, že nejtěžší na kojenci je ten kočárek (ano, tlačila jsem ho do těch blanenských kopců já:-))). Ale možná se pletu ;-)
 |
| Malý velký poklad. Emča je nádherná <3 |
Po poledni jsem se přemístila do Brna, kde jsme se potkaly s Terkou a Terkou a jejich už o trochu většími caparty. Zašli jsme si na dětské hřiště a večer jsme ještě s Luckou za zvuku pohádek popíjely víno a probíraly život. Party skoro jako před sedmi lety na vysoké ;-)
 |
| Jako sourozenci, že? I se tak hráli a hádali o hračky :-) |
 |
| Hlavně že jsme si s holkama slibovaly společnou fotku. Kdepak... Na tu jsme úspěšně zapomněly. Začala éra fotoreportáží potomků. No ale když jim to tak sluší, tak se nedivím ;-) |
V neděli jsme spolu posnídali a spěchala jsem se sbalit do svého brněnského bytu. No, svého. Od 1. září už jsem tam oficiálně neměla co dělat. Takže bylo načase si pobalit všechny krámy a serepetičky a odevzdat klíče. Honza přijel akorát, když už jsem snášela první krabice ke vchodu. Bylo krásně teplo, svítilo sluníčko. Moje věci definitivně opouštěly byt, kterému jsem pět let říkala "brněnské doma". Ale smutno mi z toho nebylo.
 |
| Takových krámů. A to tam ještě není vidět věšák a matrace. Teď tomu v pražském bytě hledám místo... |
V neděli večer na mě nezávisle na sobě zaklepaly dvě spolubydlící. Kvůli hromadě věcí na chodbě. Prý jestli mě něčím naštvaly a náhle se stěhuju. To mě rozesmály :-) Napadlo to i ostatní, kdo ty věci viděli. Uklidnila jsem je a věci jsem přenosila k sobě do pokoje. Ještě mi (spolubydlící) stihli říct, že za rohem koncertují. Tak jsem si poslechla jejich uším lahodící vystoupení a prošla jsem si Design Market... Ten je tu, zdá se mi, nějak často.
 |
| Teepee na scéně. |
V pondělí večer jsme šli s Honzou do divadla na
Laskavé bohyně (vůbec to nebyl romantický příběh, jak by se podle názvu mohlo zdát, ale drsné drama).
V úterý nad ránem mě probudila úporná bolest v krku. Hořelo a řezalo mi v něm zároveň. Snažila jsem se to zaspat, nepomohlo. V pět jsem vstala (odhaduju tak po hodině přemáhání se) a vykloktala jsem si slivovicí. Nic jiného po ruce nebylo. Maličko to povolilo, tak jsem zase usnula.
Ráno jsem zamířila rovnou k paní MUDr. Koukla se mi do krku, na výsledky CRP (krevního testu, který je hotový na počkání) a řekla mi, že kdyby to byla bakterie, tak to pozná až za 24 hodin, dřív to CRP neukáže. Tak jsem si vyfasovala radu, ať jsem v klidu a beru brufen proti zánětu a ať si kloktám střídavě stopanginem a šalvějí. A kdyby se mi to nezlepšilo, ale zhoršilo, dostala jsem i antibiotika (ale ty mají smysl jen když jsou to bakterie... což jako laik nepoznám). V práci jsem zrovna zcela výjimečně slíbila natáčení jednoho klipu, kam jsem navíc pozvala několik svých známých, tak jsem to nechtěla odvolat s odvoláním na bolest v krku. Stejně by si mysleli, že se z toho chci jenom vyvlíknout... Ale to jsem ještě byla docela ok. Krk jsem sice cítila s přibývajícími hodinami čím dál víc, ale mohla jsem mluvit, jíst i pít. Po příchodu domů jsem hned usnula na dvě hodiny.
 |
| Tohle jsem si naměřila po probuzení. Ale zas ty rozevláté sny vypadající jako realita, co se mi zdály! |
A následující noc a den to bylo stejné. Spala jsem dvě až tři hodiny, pak jsem hodinu a půl až dvě byla vzhůru. A zase spánek a zase vzhůru. V krku mě řezalo jako by mi v něm někdo točil nožem. Při každém polknutí. Jediné tekutiny, co jsem byla schopná vstřebat, musely být vlažné. I tak to bolelo. Jídlo nepřicházelo v úvahu. V duchu jsem si představovala, jak by bylo krásné přijmout živiny a tekutiny infuzí, bez nutnosti použít k tomu krk... Objednala jsem si vývar a hlavní chod přes dámejídlo.cz. Nasoukala jsem do sebe půl vývaru, druhá porce zůstala netknutá. Když člověka bolí každé polknutí, uvědomí si, že během dne polyká fakt mockrát. A když nemůže ani mluvit, protože to děsně bolí a po pár slovech se rozkašle a bolí to ještě víc, dojde mu, že mu chybí i komunikace. Spolubydlící jsem radši napsala přes messenger, že se jí nevyhýbám, ale prostě mluvit nemůžu.
V noci ze středy na čtvrtek (blbý, blbý státní svátky!) jsem od jedné byla vzhůru. Spolubydlící v tu dobu už podruhé za večer dotáhla s kamarádkami, které dělaly takový bugr, že mě vzbudily. Neměla jsem sílu vstát a jít je usměrnit. Ale po nějaké době jsem se překonala, ukázala se jako přízrak v pyžamu, načež se zavřely v pokoji. Nevěděly o mně. Druhý den se mi spolubydlící omluvila. Nevrle jsem omluvu přijala, protože večer jsem ještě po jejich odchodu zabrala. Ale od té jedné už ne. A tak jsem poslouchala, jak hodiny na nedalekém kostele odbíjejí každou čtvrthodinu. Sledovala jsem čas a toužila jsem po ránu. Přistoupila jsem k Honzovi do tramvaje a on mě doprovodil až k panu MUDr. A přišlo rozuzlení. Bakterie v tom krku mám. A je jich tam hafo. Takže antibiotika. No hurá. Doplazila jsem se přes lékárnu a potraviny domů, vzala jsem si prášek a blaženě jsem usnula. Začal působit asi po 15 hodinách, ale začal! Nebo to bylo možná Honzovou návštěvou odpoledne ;-) Ještě večer jsem cítila v krku jenom škrábání a potom lechtání, takže už jsem dokázala uspokojit svoji obrovskou žízeň.
No a dneska ráno? Krk pořád cítím, něco mi v něm překáží. Ale ta bolest je pryč. Doufám, že nadobro... I tak to s ní byly silné zážitky! Rozjíždí se mi kašel a rýma. Ale má to i svoje výhody:
- koupila jsem si digitální teploměr (rtuťový jsem neměla sílu sklepat a těch 38,5 stupně z úterního večera nebyla ideální výchozí teplota).. a měřím se s ním co dvě hodiny. Tipuju, že až si pořídím osobní váhu, bude to mít podobný průběh :-D
- koupila jsem si v lékárně patero bylinkových čajů, které mi doma stejně chyběly ;-)
- (a taky nějaké džusy, které mi nechyběly, ale to neva)
- už vím, že na antibiotika (atb) by člověk neměl pít moc ovocných džusů, protože velké množství fruktózy v době braní atb škodí játrům (to mi řekl Honza, když viděl moji džusovou výstavku :-D)
- Honza mi přinesl medicínu a doporučil mi i dávkování (které je fakt těžké dodržovat :-)
- můžu/musím spát, ležet a spát - dlouho jsem nestrávila tolik času v posteli a opravdovým odpočinkem (počítač jsem od úterního rána zapnula až teď v pátek večer)
- vidím, že v práci jsem nahraditelná a že se hezky doplňujeme - na čtyřdenní konferenci místo mě v pondělí pojede kolega. Z toho, že za mě nikdo nepojede, jsem měla největší strach. Proto jsem si neschopenku pro jistotu nevzala už včera, ale zašla jsem si pro ni (ještě že mám doktora pět minut chůze od domu) až dnes, po dohodě s kolegy
- znovuobjevuju uvolňující účinky vincentkového nosního spreje... a není ani návykový :-)
- dočetla jsem se, že těžká peřina (měla by mít desetinu váhy člověka, který pod ní spí) je výborná na uvolnění a kvalitu spánku - člověk se totiž cítí, jako by ho někdo objímal a v těle se mu uvolňují patřičné hormony (něco na štěstí, něco na uvolnění a spánek)... Tak proto mám tak ráda na sobě aspoň dvě deky a v dětství jsem milovala těžké péřové peřiny :-)
- a vůbec tak nějak ve volných chvílích (tj. když jsem aspoň trochu schopná vnímat) čtu různorodé články. Hlavně na inc.com, na facebooku si mě vyhmátli tak, že tam vidím pořád věci, co mě dokážou zaujmout :-D (Ano, vím, že pro to existuje marketingový pojem ;-)
 |
| Honzova medicína - na lékařský předpis ;-) |
